Skald
07.02.2024
Ukázka příběhu
Odwyn
Té bezesné noci ulehajíc na zmrzlou zem přál jsem si, aby zítřek nikdy nepřišel.
V hlavě zmatek jak na bitevním poli, to říkávali veteráni. Tady si začal říkat veterán každý kdo přežil první bitvu a neumrzl při prvním pochodu.
Už nerozeznám přelud od reality. Budím se zimou říkávali mi. To nebyl zimní chlad co položil mi ruku na rameno a skřípavím hlasem pravil... "vstaň a pomoz mi"
Každou noc jsem chodil po ležení a honil se za přízrakem. V zmrzlých šatech postava, kůže bílá do obličeje jsem neviděl, s kápí přes hlavu doprovázena chladným závanem. Při kterém jsem měl husí kůži. Ze strachu co po mě chce, pronásledoval jsem ji jako smyslů zbavený.
Noc uběhla až příliš rychle....
To ráno vypadalo jako spoustu rán předtím. Rukama, zmrzlýma tak že je ani necítím si mnu oči. Pomalu otevírám víčka do kterých se mi nahrne oslepující, všudypřítomná bílá záře. Sotva koukám, když přijde milé probuzení.
Lorik:
"Odwyne! Odwyne! Dělej vstávej! Hoď už sebou sakra"
Jedna z jediných zábav co tady je právě přišla. Štvát agresivního Lorika ne vyššího než dítě mě nepřestane bavit snad ani po smrti.
Odwyn:
"Loriku ty jsi na mě vždycky tak příjemný, jsi na všechny takový?"
Už dopředu jsem se musel začít smát. Lorik samozřejmě vybuchl, něco zakoktal a kopl si do na kámen zmrzlého pařezu. Čas počátku jekotu jeho bolesti jsme si s ostatními počítali.
Lorik:
"aaaaaa"
Ed s úsměvem od ucha k uchu:
"tak dnes vydržel celých 5 vteřin"
Val se strachem v očích:
"myslíš že zítra budeme počítat taky?"
V tom se nám všem stáhlo břicho. Byl to takový ten nepříjemný pocit že se něco blíží. Všichni byli zamlklý. Každý si začal hledět svého a sbírali si své věci.
Zrovna jsem si čistil štít, když ke mě přišel Ed.
Ed:
" Tak co? Zase se ti to zdálo? "
Odvětil jsem mu nerad a krátce...
"jo"
Ed:
To bude tou zimou....zmrzl ti mozek
Pousmál jsem se
"Alespoň necítím jak mě bolí nohy"
Opodál za stromem se po několika vteřinách ozval smích
Ed
Tomu to ten mozek jenom zpomalilo.
Po chvíli nám však úsměv na rtech ztuhl.
V hlavě zmatek jak na bitevním poli, to říkávali veteráni. Tady si začal říkat veterán každý kdo přežil první bitvu a neumrzl při prvním pochodu.
Už nerozeznám přelud od reality. Budím se zimou říkávali mi. To nebyl zimní chlad co položil mi ruku na rameno a skřípavím hlasem pravil... "vstaň a pomoz mi"
Každou noc jsem chodil po ležení a honil se za přízrakem. V zmrzlých šatech postava, kůže bílá do obličeje jsem neviděl, s kápí přes hlavu doprovázena chladným závanem. Při kterém jsem měl husí kůži. Ze strachu co po mě chce, pronásledoval jsem ji jako smyslů zbavený.
Noc uběhla až příliš rychle....
To ráno vypadalo jako spoustu rán předtím. Rukama, zmrzlýma tak že je ani necítím si mnu oči. Pomalu otevírám víčka do kterých se mi nahrne oslepující, všudypřítomná bílá záře. Sotva koukám, když přijde milé probuzení.
Lorik:
"Odwyne! Odwyne! Dělej vstávej! Hoď už sebou sakra"
Jedna z jediných zábav co tady je právě přišla. Štvát agresivního Lorika ne vyššího než dítě mě nepřestane bavit snad ani po smrti.
Odwyn:
"Loriku ty jsi na mě vždycky tak příjemný, jsi na všechny takový?"
Už dopředu jsem se musel začít smát. Lorik samozřejmě vybuchl, něco zakoktal a kopl si do na kámen zmrzlého pařezu. Čas počátku jekotu jeho bolesti jsme si s ostatními počítali.
Lorik:
"aaaaaa"
Ed s úsměvem od ucha k uchu:
"tak dnes vydržel celých 5 vteřin"
Val se strachem v očích:
"myslíš že zítra budeme počítat taky?"
V tom se nám všem stáhlo břicho. Byl to takový ten nepříjemný pocit že se něco blíží. Všichni byli zamlklý. Každý si začal hledět svého a sbírali si své věci.
Zrovna jsem si čistil štít, když ke mě přišel Ed.
Ed:
" Tak co? Zase se ti to zdálo? "
Odvětil jsem mu nerad a krátce...
"jo"
Ed:
To bude tou zimou....zmrzl ti mozek
Pousmál jsem se
"Alespoň necítím jak mě bolí nohy"
Opodál za stromem se po několika vteřinách ozval smích
Ed
Tomu to ten mozek jenom zpomalilo.
Po chvíli nám však úsměv na rtech ztuhl.
Balgard procházel táborem a vykřikoval:
" je to tady chlapy! Nakopeme těm jižanům zadek!"
Smích vystřídal strach. Má první bitva. V hlavě nastaly otázky. Jakožto obyčejný pěšák, kolik mám šancí přežít? A nebo co když přežiju, ale raději bych nežil? Co když nedokážu zabít? Nebo co když dokážu, ale bude mě to pronásledovat tak jako ten přízrak?
Velitelé nás začali nahánět do šiků. Měl jsem strach.... Sucho v krku, hrdlo sevřené, sotva jsem dýchal. Rozklepanou rukou jsem se snažil celý schovat za štít. Prosím ať jsem celý za ním ať mi nic netrčí ven. Vyděšeně jsem hleděl přes okraj štítu do zasněženého lesa. Přišlo mi jako bych tam stál věčnost. Oči mi kmitají ze strany do strany. Když mi na nose přistála vločka sněhu. Vzhlédl jsem vzhůru, padá sníh. To bílé chmýří se snášelo tak pomalu a ladně z korun stromů, všude bylo ticho a klid. Na okamžik jsem zapomněl co má přijít. Pozorujíc koruny stromů spouštím štít dolů. Je to nádhera říkám si.
V tom slyším ránu a křik. Podívám se tím směrem. V Rudém sněhu se tam bolestí svíjí jeden kluk a veterán mu ohleduplně vytrhává šíp z břicha.
Balgard
"držte sakra ty štíty před sebou blbci!"
Okamžitě si tisknu štít k tělu až mě z toho píchá v břichu.
" je to tady chlapy! Nakopeme těm jižanům zadek!"
Smích vystřídal strach. Má první bitva. V hlavě nastaly otázky. Jakožto obyčejný pěšák, kolik mám šancí přežít? A nebo co když přežiju, ale raději bych nežil? Co když nedokážu zabít? Nebo co když dokážu, ale bude mě to pronásledovat tak jako ten přízrak?
Velitelé nás začali nahánět do šiků. Měl jsem strach.... Sucho v krku, hrdlo sevřené, sotva jsem dýchal. Rozklepanou rukou jsem se snažil celý schovat za štít. Prosím ať jsem celý za ním ať mi nic netrčí ven. Vyděšeně jsem hleděl přes okraj štítu do zasněženého lesa. Přišlo mi jako bych tam stál věčnost. Oči mi kmitají ze strany do strany. Když mi na nose přistála vločka sněhu. Vzhlédl jsem vzhůru, padá sníh. To bílé chmýří se snášelo tak pomalu a ladně z korun stromů, všude bylo ticho a klid. Na okamžik jsem zapomněl co má přijít. Pozorujíc koruny stromů spouštím štít dolů. Je to nádhera říkám si.
V tom slyším ránu a křik. Podívám se tím směrem. V Rudém sněhu se tam bolestí svíjí jeden kluk a veterán mu ohleduplně vytrhává šíp z břicha.
Balgard
"držte sakra ty štíty před sebou blbci!"
Okamžitě si tisknu štít k tělu až mě z toho píchá v břichu.
V tom přiletělo
dalších desítky šípů. Ten zvuk už nevymažu z hlavy. Svíjím se do
klubíčka za svým štítem. I hlavu mám sklopenou za jeho hranou. Je to
jako by vám někdo bušil do uší kladivem. Všichni se mačkají k sobě a
snaží se dostat do středu formace. Salvu šípů vystřídal nářek raněných. V
tom mě někdo stáhl k zemi.
Voják
"pomoc mi!"
V agonii na mě křičí a chytá se za prostřelenou nohu. Bolestí si uhryzává kus prstu. Jsem v šoku z toho co vidím. Nedokážu nic dělat, paralyzován strachem se na toho chudáka jenom upreně dívám, nedokážu odvrátit zrak. Slyším povely od velitelů, jejich hlas je, ale utlumený jakoby hlava slyšela jenom nářek a křik. Neberu na rozkazy zřetel.
Sotva si všimnu, že se sem dopředu prodral nějaký veterán. Své kopí přímo přede mnou zarazil do hlavy toho chudáka co mě stáhl k zemi. Bere mě za rameno a zvedá ze země.
Veterán
"dopředu se dívej! Buď si zvykneš nebo chcípneš!"
Vzhlednu znovu mezi stromy, pevně sevřu dlaněmi své kopí a přede mnou se začínají míhat postavy. Desítky a desítky postav běží k nám. Znovu dostávám strach.
"Balgard:
" držte řady! "
V tu chvíli v plné rychlosti vrazili do nás. Řada se rozpadá. Kupí se těla, nepřátel přibývá. Vidím jak se pode mnou plazí zkrvavený muži. Postupně kráčím dozadu. Vyděšeně sleduju co se děje kolem mě. Všude zmatek, krev a křik. Balgard se snaží aby muži drželi řadu. Všiml si že odcházím pryč. Postavil se přede mě a drží mi štít.
Balgard
"stůj tady!"
V tom okamžiku mu obličejem projelo kopí a jeho ostří se zastavilo těsně před mým nosem. Oči mě štípou, mám je plné krve. Jeho tělo padlo na zem a já tam zůstal nehnutě stát. V tom ve mě něco přeplo. A já se otočil a začal jsem utíkat. Běžel jsem jako nikdy předtím ani potom. Ohlížel jsem se za sebe, bál jsem se, aby mě někdo nepronásledoval. Vidím jak se řady rozpadají, ti co můžou začínají utíkat.
Voják
"pomoc mi!"
V agonii na mě křičí a chytá se za prostřelenou nohu. Bolestí si uhryzává kus prstu. Jsem v šoku z toho co vidím. Nedokážu nic dělat, paralyzován strachem se na toho chudáka jenom upreně dívám, nedokážu odvrátit zrak. Slyším povely od velitelů, jejich hlas je, ale utlumený jakoby hlava slyšela jenom nářek a křik. Neberu na rozkazy zřetel.
Sotva si všimnu, že se sem dopředu prodral nějaký veterán. Své kopí přímo přede mnou zarazil do hlavy toho chudáka co mě stáhl k zemi. Bere mě za rameno a zvedá ze země.
Veterán
"dopředu se dívej! Buď si zvykneš nebo chcípneš!"
Vzhlednu znovu mezi stromy, pevně sevřu dlaněmi své kopí a přede mnou se začínají míhat postavy. Desítky a desítky postav běží k nám. Znovu dostávám strach.
"Balgard:
" držte řady! "
V tu chvíli v plné rychlosti vrazili do nás. Řada se rozpadá. Kupí se těla, nepřátel přibývá. Vidím jak se pode mnou plazí zkrvavený muži. Postupně kráčím dozadu. Vyděšeně sleduju co se děje kolem mě. Všude zmatek, krev a křik. Balgard se snaží aby muži drželi řadu. Všiml si že odcházím pryč. Postavil se přede mě a drží mi štít.
Balgard
"stůj tady!"
V tom okamžiku mu obličejem projelo kopí a jeho ostří se zastavilo těsně před mým nosem. Oči mě štípou, mám je plné krve. Jeho tělo padlo na zem a já tam zůstal nehnutě stát. V tom ve mě něco přeplo. A já se otočil a začal jsem utíkat. Běžel jsem jako nikdy předtím ani potom. Ohlížel jsem se za sebe, bál jsem se, aby mě někdo nepronásledoval. Vidím jak se řady rozpadají, ti co můžou začínají utíkat.
Ohlížet se při běhu
asi nebyl nejlepší nápad. Zakopl jsem o nějakou blbost co tam někdo
zapomněl a pár metrů jsem si proletěl ze srazu dolů. Snažím se sesbírat
ze země, v ruce stále držím štít, ale kopí je bůh ví kde. Za zády slyším
kroky. V tom mnou projel strach, zvedám se ze země, otáčím se a tasím
meč. Stojí tam, jeden jediný muž. Je celý od krve, ale na té rudé zbroji
to ani není tolik znát. Hlavu má mírně skloněnou. Podivně se usmívá a
ze rtů mu odkapává krev. Zaujmou mě jeho ruce, v jedné svírá kus meče a v
druhé sekeru z které ještě teče krev a odpadávají kousky mužů co s ní
zabil. Vyděšeně se schovávám za štít a prosím ať je dost pevný. Pak jsem
si řekl že něco zkusím. Rozklepaným hlasem jsem na něj promluvil.
" ahoj"
Ani nemrknul a pořád tam stál, naháněl mi vážně strach.
"když odejdeš nikomu to neřeknu"
Zkusil jsem znovu s nuceným úsměvem, abych ho třeba rozmluvil. On se však rozešel ke mě. Umřu, řekl jsem si a couval jsem před ním pryč. To ho ještě víc naštvalo. Doběhl mě....sekeru zarazil ze shora hluboko do mého štítu. Trhnul s ní směrem k sobě, tak že mi málem vykloubil zápěstí. Tím zlomeným kusem meče mi pak chtěl probodnout krk. V tom adrenalinu jsem mu do toho směru ani nevím jak nastavil můj meč a potom jsem ho s ním praštil do hlavy. Zlomil jsem mu nos a on se pustil té své sekery. V ten moment jsem viděl že mám šanci instinktivně jsem zareagoval a bez přemýšlení mu vrazil meč do břicha. V tom se můj adrenalin změnil v obviňování. Já ho zabil.... Klečel na kolenou držel si břicho a snažil se zastavit krvácení. Máchal rukama kolem sebe, cpal si do rány látku i se sněhem a panikařil. Já tam jenom tak stál a pozoroval co jsem to udělal. Začalo mu docházet že je konec. Přestal cokoliv dělat a jenom zvedl hlavu nahoru ke mě. Nebyl naštvaný, měl strach. Kroutil jsem hlavou a nevěřil tomu co vidím. Odešel jsem za opodál stojící strom, opřel se o něj a nohy se mi podlomily. Zahodil jsem štít i meč, schoulil se do sebe a snažil se přestat přemýšlet. Po pár minutách jsem se odhodlal podívat se. Opatrně jsem vystrčil hlavu z poza stromu. Bál jsem se co uvidím. Ležel tam na břichu, hlavou ve sněhu, nehýbal se, a bílý plášť zasypával jeho tělo. Snad mi bohové odpustí řekl jsem si. Já sobě, ale neodpustím.
Chvíli jsem tam jenom tak seděl. Pořád jsem měl před očima tu krutost. Z dálky jsem, ale začal slýchával zvuk boje. Vstal jsem, sebral si meč i štít a snažil se utéct z toho místa.
Ztracený, procházejíce lesem narazil jsem na kopu mrtvol. Zastavil jsem se, když jsem se ale otočil, všimli si mě Jižané kteří opodál obírali mrtvé.
"ten je můj"
Slyším a klopytam pryč. V tom vyšel jeden obr, měl snad dva metry z poza stromu se vynořil a podkosil mi nohy. Strachem o život se rychle otáčím na záda. Snažím se bránit štítem, ale jeden z nich mi ho přišlápl. Zkouším zvednout meč, ale nejde to. Kouknu na ruku v níž ho držím. Ten druhý parchant mi na něm stojí, jakoby se nechumelilo. A třetí parchant dorazil. V mé hlavě bylo jediné....strach. Pozorujice jak napřahuje meč aby mě snad rozsekl vejpůl pouštím meč, rukou si kreju obličej, jakoby mi to snad pomohlo. Zatínám zuby a oči vmačkávám snad až do hlavy, jak se připravuji na to co přijde. To je doba, už se mi chce vykřiknout tak dělej! Nic se neděje tak dávám ruku pryč z obličeje a otevírám oči.
" ahoj"
Ani nemrknul a pořád tam stál, naháněl mi vážně strach.
"když odejdeš nikomu to neřeknu"
Zkusil jsem znovu s nuceným úsměvem, abych ho třeba rozmluvil. On se však rozešel ke mě. Umřu, řekl jsem si a couval jsem před ním pryč. To ho ještě víc naštvalo. Doběhl mě....sekeru zarazil ze shora hluboko do mého štítu. Trhnul s ní směrem k sobě, tak že mi málem vykloubil zápěstí. Tím zlomeným kusem meče mi pak chtěl probodnout krk. V tom adrenalinu jsem mu do toho směru ani nevím jak nastavil můj meč a potom jsem ho s ním praštil do hlavy. Zlomil jsem mu nos a on se pustil té své sekery. V ten moment jsem viděl že mám šanci instinktivně jsem zareagoval a bez přemýšlení mu vrazil meč do břicha. V tom se můj adrenalin změnil v obviňování. Já ho zabil.... Klečel na kolenou držel si břicho a snažil se zastavit krvácení. Máchal rukama kolem sebe, cpal si do rány látku i se sněhem a panikařil. Já tam jenom tak stál a pozoroval co jsem to udělal. Začalo mu docházet že je konec. Přestal cokoliv dělat a jenom zvedl hlavu nahoru ke mě. Nebyl naštvaný, měl strach. Kroutil jsem hlavou a nevěřil tomu co vidím. Odešel jsem za opodál stojící strom, opřel se o něj a nohy se mi podlomily. Zahodil jsem štít i meč, schoulil se do sebe a snažil se přestat přemýšlet. Po pár minutách jsem se odhodlal podívat se. Opatrně jsem vystrčil hlavu z poza stromu. Bál jsem se co uvidím. Ležel tam na břichu, hlavou ve sněhu, nehýbal se, a bílý plášť zasypával jeho tělo. Snad mi bohové odpustí řekl jsem si. Já sobě, ale neodpustím.
Chvíli jsem tam jenom tak seděl. Pořád jsem měl před očima tu krutost. Z dálky jsem, ale začal slýchával zvuk boje. Vstal jsem, sebral si meč i štít a snažil se utéct z toho místa.
Ztracený, procházejíce lesem narazil jsem na kopu mrtvol. Zastavil jsem se, když jsem se ale otočil, všimli si mě Jižané kteří opodál obírali mrtvé.
"ten je můj"
Slyším a klopytam pryč. V tom vyšel jeden obr, měl snad dva metry z poza stromu se vynořil a podkosil mi nohy. Strachem o život se rychle otáčím na záda. Snažím se bránit štítem, ale jeden z nich mi ho přišlápl. Zkouším zvednout meč, ale nejde to. Kouknu na ruku v níž ho držím. Ten druhý parchant mi na něm stojí, jakoby se nechumelilo. A třetí parchant dorazil. V mé hlavě bylo jediné....strach. Pozorujice jak napřahuje meč aby mě snad rozsekl vejpůl pouštím meč, rukou si kreju obličej, jakoby mi to snad pomohlo. Zatínám zuby a oči vmačkávám snad až do hlavy, jak se připravuji na to co přijde. To je doba, už se mi chce vykřiknout tak dělej! Nic se neděje tak dávám ruku pryč z obličeje a otevírám oči.
Skald
Nikde nikdo....
Kde
to jsem? To místo nepoznávám. Pomalu se zvedám a snažím se najít něco
co bych znal. Kolem mě vidím kameny poskládané do kruhu. Jsem zmatený,
když v tichu slyším pronikavý zvuk prasknutí větve. Otáčím se tím směrem
a hledám nepřítele. Vidím, ale něco jiného... Znovu cítím ten známý
chladný závan. Mezi stromy se něco hýbe. V jejich stínech kráčí ta
bytost. Nedokážu odvrátit zrak. Zašlo to za strom, čekám až vyjde na
druhé straně. Je to pryč...
Do ruky beru meč a jdu tím směrem. Co
taky jiného bych tu dělal, vůbec nevím kde to jsem. Jako stín se ta
postava objevila přede mnou, najednou za sebou táhne po zemi meč. Jde
přímo ke mě. Stále se přibližuje a nevím co mám dělat tak se ptám "kdo
jsi?" bez odpovědi stále se blíží. Ptám se znovu "kdo jsi? Nebo co
vlastně jsi? " v odpověď už jsem ani nedoufal.
"Já jsem Skald!"
Promluvilo
to na mě skříplavím, rozechvělým a naštvaným hlasem. Ten přízrak šel
stále blíž. Vidím jak zvedá svůj meč, máchnulo to s ním po mě. Ubránil
jsem se mečem. Poprvé jsem tomu viděl do tváře, zahledělo se to na mě,
očividně jí překvapilo, že jsem zabránil tomu aby mě zabila. Na obličeji
měla podivné značky. Vyděšeně zahodila meč, schovala se za strom a cosi
si říkala...
Ne to není možné, to není on. Je krutý, je celý od
krve, jen bohové ví co je zač. Co to dělá? On jde ke mě? Proč jde ke mě?
Musím ho nějak vyděsit. Vykoukla jsem z poza stromu, ruku položila na
omrzlou kůru a podívala se jeho směrem. Ufff zastavil se. Vypadá
vyděšeně, je celý zmrzlý. Co to má na tváři? Ve vší té špíně, potu a
krve... Je tam nějaká značka, to znám. To jsem viděla jako malá, ještě
než....
Odwyn
"Neboj se mě, já ti neublížím."
Skald
budu dělat drsnačku a zase nasadím ten hlas a ještě přidám ten závan to uvidíš.
"jen abych neublížila já tobě"
Odwyn
Řekla zase tím děsivým hlasem a mnou projel ten závan chladu.
Vypadá nevinně, ikdyž se snaží abych se bál.
Skald
vypadá děsivě, ale možná za to nemůže.
Odwyn
třeba potřebuje pomoct.
Skald s úsměvem na tváři.
třeba ho zabiju až za chvíli.
Odwyn
Usmála se na mě je to dobrý. Raději se také usměju, aby se mě nebála.
Skald
Proč se tak blbě směje, děsí mě.
Odwyn
"co jsi zač?"
Skald
"teď už jsem jenom přízrak, duše. Mé tělo je dávno mrtvé"
Odwyn
Polknul jsem strachem.
"jakto? A jakto že tě vidím?"
Skald
"Vidíš mě protože jsi tady"
Odwyn udiveně
vypadá děsivě, ale možná za to nemůže.
Odwyn
třeba potřebuje pomoct.
Skald s úsměvem na tváři.
třeba ho zabiju až za chvíli.
Odwyn
Usmála se na mě je to dobrý. Raději se také usměju, aby se mě nebála.
Skald
Proč se tak blbě směje, děsí mě.
Odwyn
"co jsi zač?"
Skald
"teď už jsem jenom přízrak, duše. Mé tělo je dávno mrtvé"
Odwyn
Polknul jsem strachem.
"jakto? A jakto že tě vidím?"
Skald
"Vidíš mě protože jsi tady"
Odwyn udiveně
"kde tady?"
Skald
"no na druhé straně. Ve světě přízraků, duchů a duší, které se nedostali dál"
Odwyn
"já jsem mrtvý?"
Skald
"kéž by"
Odwyn vyděšeně a zmateně
"nerozumím tomu"
Skald
"achjo tak poslouchej. Dostal jsi se na druhou stranu"
Nakreslim mu to do sněhu, kresba mi vždycky šla, třeba to pochopí.
Odwyn
Začala něco čmárat do sněhu. Nakreslila všechno živé, lidi, zvířata, stromy a rostliny.
Skald
" tady jsi byl a teď jsi tady"
Odwyn
Holou
rukou zametla to co nakreslila předtím a začala kreslit znovu.
Tentokrát nakreslila vše mrtvé. Mrtvé zvířata, mrtvé těla lidí, vše
mrtvé.
V tichu jsem zaslechl hrůzu nahánějící křik. Ohlédl jsem
se tím směrem, přestože jsem se bál co uvidím, ale nikde nic, jenom
stromy a sníh.
Odwyn
"chci odsud pryč"
Skald
"zpátky tam kde tě zabíjí?"
Odwyn
Povzdechl jsem si
"tak co mám dělat?"
Skald
"můžu ti pomoct, ale nejdřív ty pomůžeš mě"
Odwyn
"co mám dělat?"
Skald
"zabít mě"
Odwyn udiveně
"nechci tě urazit ale nejsi už náhodou mrtvá?"
Skald
tak myslela jsem si že bude chytřejší, ale musím brát to co je, co jiného mi zbývá
"mé tělo je mrtvé ale má duše nedošla klidu"
Odwyn
"to mě mrzí"
Skald
"vidíš ten černý mrak támhle?"
Odwyn
"ten děsivý mrak ve tvaru velkého havrana?"
Skald
"ano ten. Tak v těch místech stával hrad na němž jsem žila. Musíš tam jít a zjistit jak jsem zemřela, teprve pak dojdu klidu."
Odwyn
"odpusť, ale proč tam nedojdeš sama?"
Skald
"myslíš že jsem to nezkoušela? Nemůžu tam, čekala jsem staletí než se objeví někdo kdo to dokáže. Doufám že alespoň tobě se to podaří.
Odwyn
" jak to myslíš? "
Zeptal jsem udiveně a Skald ukázala tou zmrzlou, bílou rukou na kupu kostí.
" nevím jestli se mi do toho chce"
Skald
"je to tvé rozhodnutí, ale pamatuj že bez mé pomoci se odsud nedostaneš a dřív nebo později tě tady stejně něco zabije nebo hůř....sežere"
Odwyn vyděšeně
"sežere!?"
Žaludek jsem cítil až v krku a Skald se na mě akorát ironicky usmála. S hrůzou jsem pohleděl směrem k tomu hradu. Přemýšlím nad možnostmi.
Skald
Tomuhle to trvá opravdu déle než ostatním. Snad rychleji tasí meč než přemýšlí. Ale můj meč zastavil, to nechápu.
Odwyn
"Nic jiného mi asi nezbývá"
Skald
"už jsi na to přišel, no sláva"
Odwyn se podíval uraženě na Skald
"nějaká rada co by mi pomohla?"
Skald
"pozor na mrtvé"
Odwyn
Zamračil jsem se, otočil se a šel. Po pár krocích jsem šlápl na cosi ve sněhu. Ohýbám se k zemi a ze sněhu vytahuju vak s oštěpy. Jako malému mi to s oštěpem šlo řekl jsem si...
"Beru."
Skald
A už mizí mezi stromy. Má něco co ostatní neměli, dobré srdce. Snad se díky němu konečně pomstím. Nedalo mi to a začala jsem se smát. Vůbec neví co ho čeká.
Odwyn
To je děsivý smích. Doufám že tohle brzy skončí. Chci zpátky do té blbé bitvy.
Povzdechl jsem si
"tak co mám dělat?"
Skald
"můžu ti pomoct, ale nejdřív ty pomůžeš mě"
Odwyn
"co mám dělat?"
Skald
"zabít mě"
Odwyn udiveně
"nechci tě urazit ale nejsi už náhodou mrtvá?"
Skald
tak myslela jsem si že bude chytřejší, ale musím brát to co je, co jiného mi zbývá
"mé tělo je mrtvé ale má duše nedošla klidu"
Odwyn
"to mě mrzí"
Skald
"vidíš ten černý mrak támhle?"
Odwyn
"ten děsivý mrak ve tvaru velkého havrana?"
Skald
"ano ten. Tak v těch místech stával hrad na němž jsem žila. Musíš tam jít a zjistit jak jsem zemřela, teprve pak dojdu klidu."
Odwyn
"odpusť, ale proč tam nedojdeš sama?"
Skald
"myslíš že jsem to nezkoušela? Nemůžu tam, čekala jsem staletí než se objeví někdo kdo to dokáže. Doufám že alespoň tobě se to podaří.
Odwyn
" jak to myslíš? "
Zeptal jsem udiveně a Skald ukázala tou zmrzlou, bílou rukou na kupu kostí.
" nevím jestli se mi do toho chce"
Skald
"je to tvé rozhodnutí, ale pamatuj že bez mé pomoci se odsud nedostaneš a dřív nebo později tě tady stejně něco zabije nebo hůř....sežere"
Odwyn vyděšeně
"sežere!?"
Žaludek jsem cítil až v krku a Skald se na mě akorát ironicky usmála. S hrůzou jsem pohleděl směrem k tomu hradu. Přemýšlím nad možnostmi.
Skald
Tomuhle to trvá opravdu déle než ostatním. Snad rychleji tasí meč než přemýšlí. Ale můj meč zastavil, to nechápu.
Odwyn
"Nic jiného mi asi nezbývá"
Skald
"už jsi na to přišel, no sláva"
Odwyn se podíval uraženě na Skald
"nějaká rada co by mi pomohla?"
Skald
"pozor na mrtvé"
Odwyn
Zamračil jsem se, otočil se a šel. Po pár krocích jsem šlápl na cosi ve sněhu. Ohýbám se k zemi a ze sněhu vytahuju vak s oštěpy. Jako malému mi to s oštěpem šlo řekl jsem si...
"Beru."
Skald
A už mizí mezi stromy. Má něco co ostatní neměli, dobré srdce. Snad se díky němu konečně pomstím. Nedalo mi to a začala jsem se smát. Vůbec neví co ho čeká.
Odwyn
To je děsivý smích. Doufám že tohle brzy skončí. Chci zpátky do té blbé bitvy.
Vylezl
jsem na jakousi skálu, možná to byla část hradby, kdo ví. Předemnou se
objevila pláň plná poházených kamenů. To bylo vše co z toho hradu zbylo.
Mezi kameny rostli stromy a příroda si vzala vše co by mi mohlo pomoct.
Přesto jsem se rozhodl prohledat trosky. Slézám dolů, náhle se
ochladilo, slyším kroky. Otáčím se kolem sebe, mezi stromy něco je. Pak
to ucítím, takový nepříjemný pocit na zátylku. Ohlédnu se, byl přímo za
mnou, skoro jsem se dotkl jeho žebra, které tomu viselo z břicha. Stála
předemnou mrtvola, ani se nehnula. Zůstávám na místě jako bych přimrzl.
Proč se nehýbe, nechápu to, stojí tam, pusu má dokořán, alespoň to co mu
z ní zbylo. Aha nemá oči, asi mě nevidí. Sbírám odvahu a co možná
nejpotišeji se nahýbám na jednu i druhou stranu abych zjistil zda má
uši. K mému nemilému překvapení... Má, vypadají hrozně ale má. Udělám
pomalý potichý krok vzad, k mému údivu mrtvola po chvíli udělá krok
vpřed. Začínám panikařit, couvu před tím, čím dál rychleji a rychleji.
Nevím jestli jsem překročil nějakou rychlost či co, ale z ničeho nic se
na mě ta mrtvola rozběhla, naštvaně mě srazila k zemi. Sapalo se to po
mě, chtělo mě to sežrat, prsty si to zlámalo v té zuřivosti. Nezabije mě
mrtvola! Všude ve sněhu je víc než dost kamenů, jeden z těch šutrů jsem
nahmatal a několika ranami rozbil té mrtvole lebku. Ještě se hýbala tak
jsem do ní zabodl oštěp. Pořád se hýbala, ale alespoň už nemohla
utíkat. Snažím se utřídit si myšlenky, tlukot srdce mi je přehlušuje.
Snažím se popadnout dech, když mě napadne se rozhlédnout. Jsou všude
kolem, pochodujou ke mě mrtvoly. Klepoucí se rukou z vaku vytahuji druhý
oštěp. Zplašeně pozoruji jednu mrtvolu za druhou a zběsile přemýšlím co
teď. Pak mě napadla spásná myšlenka....uteč.
Oštěp jsem zahodil do jedné z mrtvol a vyrval ze země ten předešlý. Vzal jsem nohy na ramena....doslova protože ta blbá bezhlavá mrtvola se stále držela hrotu oštěpu. Kličkuju a probíhám mezi kameny, ohlížím se kolem sebe, ani to nechci vidět tak proč se dívám říkal jsem si. Strachem se mi sevřelo břicho, nemůžu popadnout dech. Klopýtám přes kameny když předemnou najednou zem skončila. Tvrdě jsem spadl ze skály přímo na nos. Naštěstí můj pád zbrzdilo tělo té mrtvoly. Snažím se postavit na nohy, ale motám se ze strany na stranu. Před očima mám mžitky když se všimnu nějaké značky vyryté do kamene. Zaostřím na to místo a nevěřím svým očím. O tomhle místě jsem slýchával příběhy už jako dítě.
Oštěp jsem zahodil do jedné z mrtvol a vyrval ze země ten předešlý. Vzal jsem nohy na ramena....doslova protože ta blbá bezhlavá mrtvola se stále držela hrotu oštěpu. Kličkuju a probíhám mezi kameny, ohlížím se kolem sebe, ani to nechci vidět tak proč se dívám říkal jsem si. Strachem se mi sevřelo břicho, nemůžu popadnout dech. Klopýtám přes kameny když předemnou najednou zem skončila. Tvrdě jsem spadl ze skály přímo na nos. Naštěstí můj pád zbrzdilo tělo té mrtvoly. Snažím se postavit na nohy, ale motám se ze strany na stranu. Před očima mám mžitky když se všimnu nějaké značky vyryté do kamene. Zaostřím na to místo a nevěřím svým očím. O tomhle místě jsem slýchával příběhy už jako dítě.
Skald
Kolem začínají vstávat mrtvý, budeš mít dost kamarádů Odwyne. Už ani nevím po kolikáté pro to jdu.
"nevíš?"
Koukla jsem se ke stromu kde byla mrtvola
"kolikátý jsi asi tak byl?"
Zamyslela jsem se....
"no nic na tom nezáleží"
Tak pojď sem...klekla jsem si do sněhu a rukou v závěji nahmatala tu starou, plesnivou truhličku.
"pojď ke mě ty můj poklade, že bych tě dnes konečně použila?"
Ostří toho tesáku my vždy připomene tu noc. Přísahala bych že pokaždé když se zahledím do odrazu v tom ostří tak vidím sebe celou od krve jak křičím. Po těch staletích mi už asi čas běží jinak jelikož jsem se ani nestihla pořádně připravit když mi za zády vykřikl...
Odwyn
"Skald!"
Co nejrychleji jsem se otočila a zbraň schovala za záda. Byl viditelně rozzuřený a v ruce držel meč.
Skald
"ano? Ty žiješ. Doufám že nejsi jeden z těch co by utekli a nezjistili pravdu "
Kolem začínají vstávat mrtvý, budeš mít dost kamarádů Odwyne. Už ani nevím po kolikáté pro to jdu.
"nevíš?"
Koukla jsem se ke stromu kde byla mrtvola
"kolikátý jsi asi tak byl?"
Zamyslela jsem se....
"no nic na tom nezáleží"
Tak pojď sem...klekla jsem si do sněhu a rukou v závěji nahmatala tu starou, plesnivou truhličku.
"pojď ke mě ty můj poklade, že bych tě dnes konečně použila?"
Ostří toho tesáku my vždy připomene tu noc. Přísahala bych že pokaždé když se zahledím do odrazu v tom ostří tak vidím sebe celou od krve jak křičím. Po těch staletích mi už asi čas běží jinak jelikož jsem se ani nestihla pořádně připravit když mi za zády vykřikl...
Odwyn
"Skald!"
Co nejrychleji jsem se otočila a zbraň schovala za záda. Byl viditelně rozzuřený a v ruce držel meč.
Skald
"ano? Ty žiješ. Doufám že nejsi jeden z těch co by utekli a nezjistili pravdu "
Odwyn
Tak u toho útěku jsem se trochu zarazil.
"já vím co se stalo, vím i kdo jsi"
Skald
"cože?! Mluv, víš jak dlouho na to čekám!"
Odwyn
" ty znáš tuhle runu že ano? Často si ji musela vídat.
Viděl jsem jak se jí úsměv a nadšení najednou začalo měnit ve strach a zlost. A radost se jí v ústech proměnila na popel.
" jsi Erwin z rodu Balgardu. Už jako dětem nám vyprávěli o ráně, kterou ten rod zažil, právě na tomto hradě. A říkali nám o Erwin Balgrad, krvavé Skald z hradu Balg. To jsi ty!"
Celá se začala třást a odmítala pravdu, kterou už raději zapomněla" Skald....krvaví básník ti říkají, že jsem si nevzpomněl dřív. Vyvraždila jsi skoro celou svoji rodinu v jediné noci. Chodila jsi od pokoje k pokoji, zaujala jsi jejich pozornost svými básněmi a podřezala si je v jejich postelích. Kdo tě to tehdy zabil? Vím to, ale neřeknu ti to, zůstaneš v tomhle pekle, protože přesně sem patříš "
Skald
" nevíš nic! "
Odwyn
Zaječela a křečovitě držíce tesák se rychle rozešla proti mě.
Skald
" ty to nechápeš! Nebyl jsi tam! "
Odwyn
Musím ji zabít, musím to udělat. Jinak zabije ona mě. Dostala se až ke mě, chytil jsem jí ruku kde svirala tesák a probodl hruď. Ostří meče jí trčelo ze zad a já dostal strach.
Skald
" nejsem živá, zapomněl jsi? "
Odwyn
Podívala se mi do očí, pousmála se. V tom šoku jsem povolil sevření její ruky.
Praštila mě tím tesákem do spánku. A padl jsem k zemi.
Skald
Vážně mu to tolik nemyslí, ještě že tak. Vzala jsem ho za nohy a jeho bezvládné tělo odvlekla do runového kruhu. Položila jsem ho hezky doprostřed a odkryla mu krk, abych se k němu lépe dostala až ho podříznu, abych se pomstila tomu kdo mě sem dostal, tomu kdo mě zabil. Budeš trpět díky krvavé magii.
Odwyn
První na co si vzpomínám je bolest. Překvapivě bolest hlavy. Snažící se otevřít oči vidím rozmazanou postavu jak se sklání nade mnou. Náhle přicházím k sobě, přiložila mi tesák na krk a řekla...
Skald
"řekni mi kdo mě zabil ať dojdu klidu a nezabiju tě, dokonce tě pošlu zpátky domů. A ne zpět do té hrozné bitvy, do tepla tvého domova. To přece chceš ne? To si přeješ. Co je ti po osudu jedné duše, která tobě nic špatného neudělala?"
Důvěřivý chudák, ale sentiment stranou. Kéž bych věděla jak ho dostat zpět. Jen co mi to řekne už starosti mít nebude
Odwyn
Já nechci zemřít, bojím se smrti. Pomoc! Všechno ve mě volá, křičí o pomoc. Ač vím že mi nikdo pomoct nemůže. Cítím se tak bezbranný, co mi zbývá?
"jakmile ti řeknu kdo může za tvoji smrt tak mě pošleš domu?"
Skald
"slibuji"
Odwyn vystrašeně
" dobře...po tom co zjistila co jsi provedla tě ze zadu střelila kuší tvá chůva Velonie, naštěstí měla dobrou mušku a šíp ti proletěl hlavou"
Skald
"naštěstí?"
Odwyn
"teď mě dostaň odsud"
Skald
"to nemám v plánu. Konečně budu mít klid. Už cítím jak odcházím pryč, ale ještě předtím se pomstím. A to vše díky tobě, děkuju ti "
Odwyn
Skald se napřáhla aby mě probodla. Znovu jsem si rukama zakryl obličej, aniž bych doufal že mi to pomůže. Asi už jsem si na to zvykl, protože jsem byl klidnější a smířený s koncem. Zatínám pěsti a všechny svaly v těle, doufaje že to bude rychlé zavírám oči a čekám až ucítím ostří v mém těle. Proč to zase tak dlouho trvá? Odhodlal jsem se otevřít jedno oko, byla to jako věčnost, tak dlouho jsem oko nikdy neotevíral, ani jsem nevěděl že je to fyzicky možné. Nemůžu uvěřit mému oku, nic nevidím. Vzápětí otevírám druhé, nikde nikdo a já ležím na stejném místě kde mě chtěli zabít vojáci. Posadil jsem se a ještě se raději ohlížím sem a tam, ale nic nevidím. Když slyším znovu hlas Skald jak mizí někde v zemi pode mnou.
Skald
"ty jsi mi lhal! Kdo mě zabil?"
Odwyn
Hlas postupně zmizel a já odpověděl s úsměvem na tváři a pocitem zadostiučinění.
"vím, ale neřeknu"
Od té doby se můj život změnil, já se změnil. A každé další ráno, ač mělo být sebenaročné jsem vítal. I můj spánek se výrazně zlepšil. Občas ještě ucítím ten chladný závan a slyším skříplavý hlas jak pravý....
"pomoz mi"
Já na to ale odpovím
"trhni si.... "
Tak u toho útěku jsem se trochu zarazil.
"já vím co se stalo, vím i kdo jsi"
Skald
"cože?! Mluv, víš jak dlouho na to čekám!"
Odwyn
" ty znáš tuhle runu že ano? Často si ji musela vídat.
Viděl jsem jak se jí úsměv a nadšení najednou začalo měnit ve strach a zlost. A radost se jí v ústech proměnila na popel.
" jsi Erwin z rodu Balgardu. Už jako dětem nám vyprávěli o ráně, kterou ten rod zažil, právě na tomto hradě. A říkali nám o Erwin Balgrad, krvavé Skald z hradu Balg. To jsi ty!"
Celá se začala třást a odmítala pravdu, kterou už raději zapomněla" Skald....krvaví básník ti říkají, že jsem si nevzpomněl dřív. Vyvraždila jsi skoro celou svoji rodinu v jediné noci. Chodila jsi od pokoje k pokoji, zaujala jsi jejich pozornost svými básněmi a podřezala si je v jejich postelích. Kdo tě to tehdy zabil? Vím to, ale neřeknu ti to, zůstaneš v tomhle pekle, protože přesně sem patříš "
Skald
" nevíš nic! "
Odwyn
Zaječela a křečovitě držíce tesák se rychle rozešla proti mě.
Skald
" ty to nechápeš! Nebyl jsi tam! "
Odwyn
Musím ji zabít, musím to udělat. Jinak zabije ona mě. Dostala se až ke mě, chytil jsem jí ruku kde svirala tesák a probodl hruď. Ostří meče jí trčelo ze zad a já dostal strach.
Skald
" nejsem živá, zapomněl jsi? "
Odwyn
Podívala se mi do očí, pousmála se. V tom šoku jsem povolil sevření její ruky.
Praštila mě tím tesákem do spánku. A padl jsem k zemi.
Skald
Vážně mu to tolik nemyslí, ještě že tak. Vzala jsem ho za nohy a jeho bezvládné tělo odvlekla do runového kruhu. Položila jsem ho hezky doprostřed a odkryla mu krk, abych se k němu lépe dostala až ho podříznu, abych se pomstila tomu kdo mě sem dostal, tomu kdo mě zabil. Budeš trpět díky krvavé magii.
Odwyn
První na co si vzpomínám je bolest. Překvapivě bolest hlavy. Snažící se otevřít oči vidím rozmazanou postavu jak se sklání nade mnou. Náhle přicházím k sobě, přiložila mi tesák na krk a řekla...
Skald
"řekni mi kdo mě zabil ať dojdu klidu a nezabiju tě, dokonce tě pošlu zpátky domů. A ne zpět do té hrozné bitvy, do tepla tvého domova. To přece chceš ne? To si přeješ. Co je ti po osudu jedné duše, která tobě nic špatného neudělala?"
Důvěřivý chudák, ale sentiment stranou. Kéž bych věděla jak ho dostat zpět. Jen co mi to řekne už starosti mít nebude
Odwyn
Já nechci zemřít, bojím se smrti. Pomoc! Všechno ve mě volá, křičí o pomoc. Ač vím že mi nikdo pomoct nemůže. Cítím se tak bezbranný, co mi zbývá?
"jakmile ti řeknu kdo může za tvoji smrt tak mě pošleš domu?"
Skald
"slibuji"
Odwyn vystrašeně
" dobře...po tom co zjistila co jsi provedla tě ze zadu střelila kuší tvá chůva Velonie, naštěstí měla dobrou mušku a šíp ti proletěl hlavou"
Skald
"naštěstí?"
Odwyn
"teď mě dostaň odsud"
Skald
"to nemám v plánu. Konečně budu mít klid. Už cítím jak odcházím pryč, ale ještě předtím se pomstím. A to vše díky tobě, děkuju ti "
Odwyn
Skald se napřáhla aby mě probodla. Znovu jsem si rukama zakryl obličej, aniž bych doufal že mi to pomůže. Asi už jsem si na to zvykl, protože jsem byl klidnější a smířený s koncem. Zatínám pěsti a všechny svaly v těle, doufaje že to bude rychlé zavírám oči a čekám až ucítím ostří v mém těle. Proč to zase tak dlouho trvá? Odhodlal jsem se otevřít jedno oko, byla to jako věčnost, tak dlouho jsem oko nikdy neotevíral, ani jsem nevěděl že je to fyzicky možné. Nemůžu uvěřit mému oku, nic nevidím. Vzápětí otevírám druhé, nikde nikdo a já ležím na stejném místě kde mě chtěli zabít vojáci. Posadil jsem se a ještě se raději ohlížím sem a tam, ale nic nevidím. Když slyším znovu hlas Skald jak mizí někde v zemi pode mnou.
Skald
"ty jsi mi lhal! Kdo mě zabil?"
Odwyn
Hlas postupně zmizel a já odpověděl s úsměvem na tváři a pocitem zadostiučinění.
"vím, ale neřeknu"
Od té doby se můj život změnil, já se změnil. A každé další ráno, ač mělo být sebenaročné jsem vítal. I můj spánek se výrazně zlepšil. Občas ještě ucítím ten chladný závan a slyším skříplavý hlas jak pravý....
"pomoz mi"
Já na to ale odpovím
"trhni si.... "