Pouto

Malé děti slychavali od svých rodičů příběhy o monstrech ze starých časů. Z dob před střetem kontinentů. Z příběhu se stali pověsti a z pověstí pohádky. A pravda jenž neměla být zapomenuta byla ztracena.
Po střetu kontinentů vypukla válka mezi starým a novým. Mezi starobylimi vznešenými elfy a nově příchozí rasou...lidmi.
Náš příběh se, ale odehrává daleko později, války na kontinentech ustali a nastal věk míru. Pro Eodreta, Eloain a Enemir to byli časy zalité sluncem a smíchem. Tři sourozenci pobíhali po nádvořích, balkonech a chodbách hradu Fall. Lezli na římsy a vkrádali se do síní svých otců. Při hrách se dostávali do hlubokých sklepeních i vysoké věže Nirier. Vystupující ze skály a vypínající se do nebe. Hrad Fall obklopoval překrásný listnatý les plný statnych, velkých dubů a buků. Byl po staletí hlavním sídlem rodu Fenů, jeden z nejstarších z elfskych rodů. Otcem Eodreta, Eloain a Enemir byl vůdce rodu Fenů, Fanris. Jejich matka, Melanina byla starší krve, potomkem prvních elfů. První elfové byli mocní, ale jejich moc je až příliš často ovládla a zakalila jim mysl. Přesto se třem potomkům rodu Fenů a budoucím nástupcům svých rodičů dařilo. Na hradě měli krom zábavy ale také své povinnosti. Od nástupců rodu bylo očekáváno hodně a tak se každý ze sourozenců musel v něčem prosadit.

Eodret, jediný mužský dědic byl velmi hravý a vynalézavý, měl velkou představivost, která mu sem tam byla až přítěží, rozmyslel si až příliš pečlivě každý svůj krok. Vynikal, ale v empatii a po otci zdědil urputnost a vytrvalost.

Eloain, měla velmi silný vztah se svou matkou, zdědila po ní starší krev a s tím výhody i nevýhody prokletí starého kontinentu. Byla obdařena určitou magickou mocí. Tato moc, jí byla nápomocna ale pouze tehdy když Eloain byla silnější než ona sama. V opačném případě si moc nad tělem i myslí Eloain přebírala síla starší krve. Od mala musela tedy Eloain se svou matkou často cvičit, aby svou moc dokázala přemoci. Byli chvíle kdy starší krev převzala vládu nad Eloain a poté jí museli rodiče zavřít ve sklepních, aby neublížila sourozencům.

Enemir byla často uzavřená sama do sebe. Toulala se nejraději tam kam nikdo jiný nechodil. V noci chodila tajně po lesích a hledala duchy lesa. Byla nebojacna a vždy nejdříve jednala a až poté přemýšlela. Občas se někde probudila a nepamatovala si jak se tam ocitla. Bála se, že v sobě má také starší krev, ale nikomu se s tím nesvěřila. 

Přesto přeze všechno bylo třem sourozencům dobře. Měli rádi jeden druhého a svůj domov plný přátel a rodiny. Jak už to tak ale bývá, život nám chystá překážky...

Ticho a klid vystřídá pád kamene z vrcholku rozbořené věže.
Eloain " Au, Enemir mohla si mě zabít, proč tam pořád lezeš? "
Enemir " Spadlo to alespoň metr od tebe tak nekecej"
Eloain otráveně vzhlédne na horu na věž Eloain " Příště mi dej vědět, že tam lezeš" Otáčí se a odchází, cestou ještě sama pro sebe dodá. " Ať mám čas naplánovat si cestu někam hodně daleko"
Enemir"já to slyšela."
Eloain "radši už pojď, Eodret už čeká"
Enemir a Eloain přichází k Eodretovi. Všichni spojí své ruce. A pokládají je na kmen stromu jenž vyrostl nad hrobem jejich rodičů.
Eloain "dnes je větší zima než minulý rok že?"
Enemir se na ni vyčítavě podívá " vážně chceš teď řešit počasí?"
Eloain "po kolikáté tu už jsme? Po sté?"
Eodret, dává ruku z kmenu. "Ano, dnes je to po sté"
Enemir "byl to dobrý nápad? Zůstat?"
Eodret "to jsme probírali už tolikrát, víš že to nejde"
Enemir "je to přesně sto let, co s Eloain?"
Eloain "haló jsem hned vedle tebe. Já budu v pohodě, ale co ty sestřičko?"
Eodret, ptá se udiveně "jak to myslíš?"
Eloain se škodolibě usměje na Enemir "ty jsi mu to ještě neřekla?"

Enemir neřekne ani slovo a v rychlosti odchází zpět do hradu.

Eodret nevěřícně "no jasně"
V tom praskla větev u nedalekého stromu. Eodret zvedá ze země meč Enemir. Hledí do toho místa a rozchází se tím směrem.
Eodret si sundává ze zad luk a podává ho Enemir.
Eodret"na vem si luk, budeš mě jistit"
Pomalými, tichými, nejistými kroky našlapuje Eodret směrem k tomu stromu.
Enemir a Eloain jsou za ním v dálce připraveny ho bránit.
Eodret došel za strom ale nikde nic. V tu chvíli na jeho rameno dopadne jeden jediný list. Eodret zvedá hlavu vzhůru a v tom se na něj vrhne monstrum z koruny stromu. Povali Eodreta na zem, div mu neukousne hlavu. Eodret mečem rozpulí ve dvý to monstrum a utíká za sestrami. V tom vidí že i ony dvě se musí bránit před monstry.
Eodret, Eloain i Enemir jsou přitisknutý zády k sobě a točící se dokola se strachem vyčkávají až monstra zaútočí. Koruny stromů se hýbají, všude okolo nich slyší kroky. Enemir natahuje ťetivu luku.
Enemir "jsou všude kolem"
Eodret "držte se u sebe ať nás nenapadnou ze zadu"

Bylo vidět jak jed postupuje jeho krkem s obličejem, poté jakoby zkameněl.

Eodret se rozzuřeně rozeběhl proti Eloain. Překračuje kus hradby a s výskokem útočí mečem na Eloain. Ta proti němu natahuje znovu ťetivu luku.

V tom se objeví Enemir a rychle zasahuje. Vší silou kterou má udeřila do země. Ta se otřásla a odhodila od sebe Eodreta s Eloain.
Enemir se zvedá zpět na nohy. "přestaňte! Přestaňte!"
Eodret ani Eloain ale přestat nemíní. Eloain sbírá ze země meč, vstává a rychle se přibližuje k Eodretovi. Ten se v leže na zádech snaží odplazit pryč. Vyděšeně ale i naštvaně utíká před Eloain když nahmatal v listí staré kopí. Eloain se škodolibím úsměvem natahuje meč aby zabila svého bratra. Ten však v poslední chvíli nastavuje proti jejímu úderu kopí.